Právo 4. 12. 2001

Český klezmer "ojojoj"

Petr Ferenc

Pražská skupina Klec našla svou lásku v tradiční židovské hudbě, klezmeru. Dobré čtyři pětiny jejich debutujícího alba jsou proto svéráznými předělávkami jako ze zlatého fondu tohoto čím dál tím populárnějšího žánru.
Až na jedinou výjimku (a dvě instrumentálky) jsou jejich songy opatřeny českými texty. Klec se totiž nesnaží o konzervování jakékoli tradice, naopak písním vdechuje nový život a snaží se je aklima6zovat v prostředí domovské Prahy.
V textech se proto objevují důvěrně známé reálie zakouřených hospod, šťastných i zhrzených lásek, něco sarkasmu (donekonečna opakované "ojojoj" jako reakce na jedno ze žánrových klišé klezmeru). Či věrně přebásněný agitační popěvek "Spojme sily všichni bratři," který přesazením do našich zeměpisných šířek získá na peprném rozměru. Písní "Vrať se ke svým Cohenům" se přihlásí i k jednomu z oblíbenců.
Většině skladeb dominuje lehce zastřený hlas frontmana Martina Šmída, který na sebe strhává zaslouženou pozornost neustálým balancováním na nikdy nepřekročené hranici předstírané nejistoty. Ukázkovým příkladem budiž úvodní Erimele.
Hudebně Klec nejvíce připomíná rozdováděnou partu spontánně se veselících přátel. Do stylotvorných motivů dechových nástrojů si místy zcela hardrockově zabouří kytara a bicí. Jinde převládne skoro táborákový sentiment, píseň Moje milá se nese zcela v duchu country. Při vystoupeních Klec tohle "zlobení" občas přežene k roztříštěnosti a zbytečné exhibici, na tomto albu jsou složky koktejlu díkybohu namíchány ve správném poměru. Určitě platný příspěvek na téma klezmer.
(vlastní náklad. 2001. 43:52) Autor je redaktorem HIS Voice